Mohla bych tu vypisovat dlouhosáhlé příběhy o tom, jak jsem od malička ráda tvořila rukama, jak jsem snila o tom, jak fotím nějaké cool módní fotky, na kterých vypadám naprosto topově (ostatně jako o tom sní snad každá holka), jak jsem ve 20 letech nadšeně sledovala Fashion TV, anebo jak jsem začala záměrně kombinovat všechny možné vzory na oblečení i přes to, že moje máma to nemá ráda a vlastně pokud se mi snažila v oblasti módy něco předat, tak to bylo „hlavně Alice nemíchej vzory!“. A takovýhle „náhod“ bych mohla vyjmenovávat mnoho. Na rovinu to, ale náhody nejsou. Pojďme tedy vynechat patetické tlachání, jak to osud určil už od dětství, a jak všechno zapadá do sebe. Jak tedy vzniklo Api Yamu, takové jaké dnes?
Všemu předcházely boty, ty miluju. Malovala jsem na ně custom obrázky, každé měly svůj příběh. Prvně jsem si počmárala jen svoje, ale postupně se začali ozývat i kámoši okolo a bot přibývalo. Ale vymyslet motiv a následně ho přenést na boty byl neskutečný žrout času. O některých přemýšlím (i dnes) dlouhé měsíce. Na konci roku 2019 jsem odjela na tři měsíce na Srí Lanku. Ta mi dala čas, asi to nejdůležitější, čas na to si jen tak převalovat myšlenky a nápady v hlavě, najednou jsem totiž neměla deadliny a jiný rozptýlení, který v Česku prostě „musíte stihnout“, všechno zůstalo v ČR. A tak jsem přemýšlela, jak malovat svoje boty, ale zároveň na tom aspoň neprodělat. Kdyžbych totiž chtěla, aby se mi pokryly náklady a proplatil by se mi alespoň trochu můj čas, tak by pár bot začínal na cca 3000 Kč, a stále by to nebyl výdělečný produkt. A to se, pochopitelně, nechce každému dávat za kus plátěné boty. Zároveň jsem věděla, že se vrátím z Lanky jako oškubané kuře s obouma kapsama prázdýma, chci cestovat a rozhodně mě nečeká v následujících pěti letech život, ve kterým bych si mohla dovolit vyhodit 50 tis. za 3 designy triček a vsadit na to všechno. Asi nejsem takový pokerový hráč.
Tak jo, pojď dělat linoryt, pojď zkusit ho tisknout na oblečení. Po návratu do ČR jsem prožívala nějakou depresi, asi z nedostatku sluníčka :D a do mé snahy aklimatizovat se zpátky do evropského života se přimíchala covidová karanténa. Ponořila jsem se tedy do problematiky lina, tiskařských barev, rydel, válečků a taky velkoobchodního odběru textilu. Zastávala jsem totiž názor, že nemůžu začít dělat všechno naráz – malovat boty, dělat linoryt, tisknout a ještě se ponořit do problematiky šití oblečení, že s takovou mi bude trvat něco rok vytvořit. Po půl roce snahy komunikace s velkoobchodními společnostmi, co dodávají trička, mikiny, čepice, kalhoty, jsem si řekla dost! Pro mě to byla obrovská bolest, ani jedna objednávka, udělala jsem přesně 2 nebo 3, nešla hladce. Se vším byl problém, neskutečný nepořádek ve fakturaci, co se dořešovalo následně měsíce a výsledným produktem bylo „tričko“. Obyčejný triko, co seženete v 90 % jiných obchodech. Já nechci prodávat obyčejné triko. Navíc komunikujete s poměrně arogantními společnostmi, které jedou na kvantitu. Nechci investovat neskutečné množství energie na jedno triko z třiceti, které máte v šatníku. A je to přesně rok a došla jsem přesně tam, čemu jsem se tak bránila, nebudu si šít svoje oblečení, protože je to strašně zdlouhavé a náročné. Ale teď už vím, že takhle je to správně! A já se na to „strašně zdlouhavé a náročné“ těším a moc!
