Najít zlaté šicí ruce v Maroku nebylo vůbec v plánu, vlastně to bylo celé náhoda, a to dost velká. Od našeho pobytu v Maroku jsme si slibovali pouze nákup látek, jejich nastříhání a když budeme hodně štěstěny, podaří se nám ušít vzorový kousek kimona. Jen jsme se tak párkrát zmí nili, že by bylo naprosto boží najít někoho se šicím strojem poblíž nás a zkusit ušít vzorový kousek oblečení. Jestli střih sedí a mohli bychom takhle nastříhat zbytek materiálu. Ať si přivezeme střihy ready jen na sešití v Česku. Načež náš Mohamed přišel s tím, že zná z vedlejší vesnice pána, co šije šaty pro ženy a že nás k němu vezme. A tak jsme se vydali k tomuto pánovi, prý Mohamedovu kámoši (v Maroku jsou kámoši všichni se všema), do dílny, podíváme se, jak taková marocká dílna vypadá a možná si i zkusíme něco sešít.
Na ulici by vás ani nenapadlo, že za takovými plechovými dveřmi se může nacházet šicí dílna. Inu je to místnůstka malá, asi 2x3 metry, ale najdete v ní všechno. Střihový stůl, látky, dva šicí stroje, veškeré šicí pomůcky, vystavené hotové kousky a Youseffa - krejčího.
Na první dobrou jsme věděli, že vůbec nemá smysl zkoušet něco šít. Že člověk, co se nachází v téhle dílně je o 1000 kroků před námi a má grify v rukou, o kterých by se nám mohlo jen zdát. A tak jsme poprosili jej o ušití jednoho kousku.
No a co nás naprosto učarovalo, Youseff mluví jen arabsky a my jen česky a anglicky, a přeci jsme si porozumněli. Takovou energii jsme nezažili. Takový to když si nerozumíte a přitom si rozumíte velmi dobře, beze slov, jen pohledem a občas nějakými posunky, znáte to? Tak takhle to je s Youseffem.
Byť trochu lenošným a občas je potřeba jej popohánět, ale jinak pořád usmívajícím se pánem.