Kimono jsme měli v hlavě už od minulého léta. Avšak náš drive pro něj nebyl moc velký. Střih jsme si vytvořili ještě v Brně a zkusili ho
zkušebně ušít. Do Maroka jsme odjížděli s klidnou hlavou a střih jsme si vzali s sebou, jen tak, kdyby náhodou. Při prvním výletu za látkami, který jsme brali spíš jako seznamovací - jestli obchod, který jsme měli vytipovaný ještě existuje, jak se změnila nabídka, jaké jsou ceny atd. jsme objevili látku, do které jsme se zamilovali, a to hned! Nebylo jí věru moc, ale nastříhali jsme z toho alespoň tři kousky. Aniž bychom je někde nějak ukázali, už ve vesnici, sklidila velký úspěch, a tak jsme věděli, že přijet jen se třemi do ČR nemůžeme. Nastal tedy další výlet, kde jsme našli jinou látku pro dalších šest kusů.
Kimona máme a bylo by fakt škoda, je schovávat a nezkusit je nafotit už tady v Maroku. A jak se říká v jedné české pohádce: "Svět je malý a o náhody tu není nouze", v Maroku jsme potkali dva zmatený kluky z Francie. Uga a Jeana Mathieua, kterýmu jsme začali říkat Jimmy. Po pár dnech nám došlo, že Ugo je fotograf, a tak jsme s ním zkusili nafotit reglan "Sugar daddy". I přes nějakou nervozitu to byla spolupráce věru milá. Jednoho dne, kdy se nedalo surfovat, jsme s klukama chillovali u coffee trucku na ulici a trochu skatovali. A mluvili o snech a nápadech. Říkáme Ugovi, že jsme jednou viděli fotku, jak holčina děla hang ten na skatu a že by to mohlo vypadat skvěle, kdyby to kimono za člověkem vlálo a jestli nás takhle nevyfotí. Nu, rozjela se vlna nápadů a celý nápad se přetrasformoval do úplně něčeho jiného, VĚTŠÍHO.
Začali jsme sledovat holky ve vesnici jak jezdí a pomalu je oslovovat jestli by nechtěly s námi udělat pár obrázků. Na rovinu - nemylsleli jsme si, že tohle dáme někdy dohromady. Zesynchronizovat pět rozevlátých surfařů na jeden čas, namyslet lokalitu, čas, místo, vlny, lidi. Všechno nám to přišlo nereálné, ale pořád jsme měli v hlavě myšlenku, že jedna modelka je lepší než žádná a v nejhorším to můžeme nafotit my.
O našem nápadu taky slyšel Otakar - kluk z Česka, co se do Maroka přistěhoval z Barcelony. Zeptal se nám, jestli by nevadilo, kdyby jel na focení s námi, že by z toho udělal krátké video. Tak jo! Takže je nás ještě o jednoho víc, taky nemáme auto - no fajn!! Poprosili jsme Mohameda jestli by nám nepomohl s logistikou, jenže ta je v Maroku dost nejistá, když se domluvíte na 9:00, tak to znamená něco mezi 8:30 a 12:00. Všechno klaplo - WOOOW!
No a co by to bylo za focení, aby se na něco nepokazilo, nezměnilo nebo na něco nezapomnělo. Ani tentokrát to nebyla výjimka. Deset minut před odjezdem na focení přibíhá Ugo a hlásí, že na jeho kameře svítí poruchová kontrolka, foťák nefotí a opraví ho až se vrátí do Francie. Paráda! Spolu se surfskejtama jsme si od Martina z Mamaafrica surf půjčili teda ještě foťák. Jenže fotit z jinou kamerou je pro fotografa jako byste si na poslední chvíli půjčili kámošovi tenisky na půlmaraton. Uběhnete jej, ale nebude to úplně komfortní, i my odjížděli na focení s trošku rozladěnou náladou, ale brzy se vše opět sehrálo.
Holky byly úžasný, v závěru jsme fotili mnohem déle než jsme plánovali a vznikla z toho hromada snímků na probírání, taky super video a hlavně zážitek. Pro nás obrovský zážitek a vzpomínka, která nás neskutečně nakopla do další práce.
A jelikož kimono není kousek, který nosíte jen na skate, navázali jsme spolupráci s hotelem Imi Bay, kde jsme dofotili ještě pár snímků.
Už když jen na to vzpomínáme, tak se nám staví chlupy na rukou, skvělý den, skvělý lidi, skvělá zkušenost. Něco z čeho budeme žít ještě dlouho..
